Jednalo se o nevyhnutelnou situaci, kterou předznamenávala už Mnichovská dohoda podepsaná 30. září 1938. Po odebraných Sudetech si Adolf Hitler vojenskou silou anektoval Čechy, Moravu a Slezsko, aby se zároveň domluvil s fašistickým režimem prezidenta Tisa na „samostatném“ Slovenském státu.
Definitivně tak skončilo období známé jako „první republika“. Protektorát Čechy, Morava a Slezsko navíc vznikl bez sebemenšího odporu. Jak okupaci hodnotili politici dalších evropských států, včetně těch, které Československo odepsaly v Mnichově?
Volá Londýn
Velká Británie oddalovala válku, jak jen to šlo. Do boje za Československo se britskému premiérovi Nevillu Chamberlainovi evidentně nechtělo. 17. března, tedy dva dny po vojenské okupaci, se vyjádřil kriticky v Dolní sněmovně britského parlamentu. Slova to však byla více než opatrná.
„Vláda Jeho Veličenstva musí použíti této příležitosti k protestu proti změnám, které se staly v Československu německým vojenským zásahem, jež jsou, podle jejího mínění, bez jakéhokoliv právního podkladu.” Další prohra s Hitlerem byla v podstatě diplomaticky sjednána, když byl v Londýně oficiálně přijat slovenský konzul. V tichosti tak Velká Británie uznala samostatnost Slovenského státu. Podobně se zachoval i další účastník Mnichovské dohody.
Ministr zahraničních věcí se k agresivnímu postupu nacistických vojsk na „naše“ území vyjádřil možná jen o chlup odvážněji. „Francouzský velvyslanec pokládá si za čest odevzdati říšskému ministru zahraničí formální protest.” Byl však opravdu jen formální, navíc samotná Francie už vyhlížela střet s nacistickým Německem.
Kritika z Východu
Paradoxně nejpřísněji zní diplomatická odpověď na okupaci Československa ze Sovětského svazu. Zda se jednalo o vyjasnění si hranic, které si spolu následně Stalin a Hitler smlouvou Ribbentrop-Molotov stvrdili, lze jen spekulovat. Obsah je také mnohem podrobnější. Hlavním argumentem je nastalá změna moci na našem území kvůli nepravomocnému jednání prezidenta Emila Háchy, který za národ oficiálně potvrdil, že se Československo vzdává bez boje.
„Protože nejde o žádný projev vůle českého národa, je nutno okupaci českých zemí německými vojsky a následné akce německé vlády považovat za svévolné, násilné a agresivní,” sděluje komisař zahraničních věcí M. M. Litvinov. Vývoj vztahu Sovětského svazu a nacistické třetí říše však postupně velmi rychle nabral jiný směr a na Východ mířilo ze Škodových závodů velké množství zbraní.
Sympatie ze zámoří
Ze Spojených států zněl vzkaz o nutnosti chránit principy svobodného státu a ministerstvo zahraničních věcí vzneslo obavu nad ohrožením světového míru. Sám prezident Roosevelt byl velmi otevřen dialogu a podpoře Československa v exilové podobě, o čemž svědčí i osobní korespondence Edvardu Benešovi zaslaná 27. března 1939. „Cítím hlubokou sympatii s československým národem v neblahých okolnostech, v nichž se dočasně ocitl,” sepsal sám prezident Franklin D. Roosevelt.
Následný vývoj událostí byl jen gradací agresivní politiky Adolfa Hitlera, která následně napadením Polska oficiálně odstartovala druhou světovou válku. Nakonec se tedy do válečného konfliktu zapojily také státy, které se do něj v době, kdy nám bylo nejhůř, jen tiše přešlapovaly.
Zdroje: redakce, Vlastivěda Moravská – Svobodný stát a okupace, fronta.cz
KAM DÁL: Výchova nových kádrů: Komunistický Pionýr valil dětem klíny do hlavy podobně jako Hitlerjugend.
