/KOMENTÁŘ/ Lidé jsou tady milejší, usměvavější a ochotní pomáhat, když vidí, že tápete. Ať už v sobě samém nebo když zrovna nemůžete najít ulici, kterou hledáte. Klidně vás doprovodí až na ono hledané místo, i když to pro ně znamená, že jim cesta zpět bude trvat hodinu pěšky. Pokud jim ale za jejich ochotu chcete něco vnutit, tak zdvořile odmítnou.
Najdou se tady samo sebou i zloduši, pro které turista představuje pouze jeden velký chodící dolar. Na druhou stranu, kde takové lidi nenajdete, že? Vždyť jsou i v pohádkách.
Hledání stále nových a nových věcí
Když se dostanete do hor, překvapí vás, jak se tady zastavil čas. A zastaví se i ten váš. Větší děti perou prádlo v potoce a suší ho na kamení. Menší pobíhají okolo a jejich nevinný smějící se výraz vydá za víc než tisíc slov.
V pozadí se tyčí himalájští velikáni a vy přemýšlíte, jaké to asi je ocitnout se na vrcholu. Při větším stoupání pociťujete menší bolesti hlavy, při neustálém pochodu nahoru a dolů s krosnou na zádech vás začnou děsně bolet nohy, něco vám křupe v kolenou, jste vyčerpáni. Ale jste pořád nuceni jít dál. Jste zvědaví, co dalšího vás čeká, a z té dětské zvědavosti a objevování a hledání nevyrostete asi nikdy.
Jako byste pořád museli hledat něco nového a nového a když něco najdete, tak honem spěcháte za dalším. Stejně tak, jako když jste byli malí a na škole v přírodě hledali poklad. Když se našel, tak jste sice měli chvíli radost, kterou však vystřídalo zklamání, protože dál už nic nebylo. Imaginární poklady si pak vytváříte ve své fantazii nebo je hledáte u babičky v lese. Kouzlo je v tom, že je nikdy nenajdete, ale nikdy to pro vás není unavující - ba naopak - je to vzrušující.
Je úplně jedno, kde zrovna jste
Při výstupu na Kalu Patthar se dostanete do asi 5 600 m n. m. A těsně před vrcholem to chcete několikrát vzát. Mrzne, hustá mlha se táhne celým kopcem, už na začátku tušíte, že nic neuvidíte a zároveň pociťujete příznaky výškové nemoci. Něco je ale daleko silnější než vy a najednou se ocitáte nahoře. Kolem visí pár modlitebních vlajek, fotí se hrstka turistů a mezi tím vším stojíte vy. Celí zmrzlí, vyčerpaní a nevyspalí jste ráno na vrcholku hory a cítíte neskutečnou hrdost. Dokázali jste to!
Tady v Nepálu je jedno, jestli jste ve městě nebo v horách, vše má svoje kouzlo. Káva chutná nejlépe při východu slunce, jídlo je nejvábivější u místních doma a úsměv je tady nejkratší cesta k lidskému srdci.
Výstup do základního tábora Mount Everest
Do základního tábora vede několik cest. Mnoho cestovatelů letí z Kathmandu do Lukly, odkud začínají svůj trek. Najdou se ovšem i takoví, kteří se vydávají do Lukly pěší chůzí, která trvá cca týden až dva, proto je dobré si pro tuto cestu vyhradit dostatek času.
Pokud se rozhodnete letět do Lukly, měli byste počítat s tím, že cesta nemusí být bezproblémová. Letiště Lukla je označeno jako jedno z nejnebezpečnějších na světě. Má velmi krátkou přistávací dráhu a lety jsou omezovány kvůli počasí. Zpravidla, když nemáte let naplánován na brzkou ranní hodinu, je dost pravděpodobné, že odletíte až v průběhu pár dní.
Ale ani zakoupený ranní let není úplně výhra. V Kathmandu je totiž podobných zájemců jako vy mnoho, je tam mnohdy zmatek a často platí, že ten, kdo přihodí něco navíc, sedí dříve v letadle. Let sám o sobě je zážitek, protože sedíte v letadle pro zhruba 16 osob a velké turbulence jsou v podstatě jistota. Jakmile se dostanete do Lukly, je zapotřebí vyřídit ještě pár vstupních povolení a konečně můžete vykročit za dobrodružstvím.
- Den 1.
Cílem bylo dostat se do Namche Bazaar, což je 20 kilometrů s převýšením 1 400 m n. m. Pro tuto trasu jsme si vytyčili deset hodin a překvapivě jsme ji zvládli za osm. Cestou jsme potkávali mnoho lidí, kdy převážnou část tvořili Američané a Číňané. V posledních dvou hodinách nám začalo pršet a ochladilo se.
Počasí v Nepálu je totiž takový oříšek. V jednu chvíli vám telefon hlásí třicet stupňů a o půl hodiny později to spadne na deset i méně. Největší výkyvy jsme ovšem zaznamenali přes den a v noci. Po příchodu jsme začali hledat volné ubytování, ale všichni nám hlásili plnou kapacitu. Nevzdali jsme se, nakonec nás jedna paní domácí ubytovala ve své restauraci, kde jsme na spojených postelích spali s dalšími sedmi Nepálci.
- Den 2. - 5.
Nejsme žádné bábovky. Ale když několikrát spadnete do zvířecích výkalů, protože cesta nahoru je jimi vydlážděná...a to jsme teprve na začátku. I v dalších dnech jsme si dali za cíl ujít dvacet kilometrů, kde se cesta neustále střídala nahoru a dolů. Přecházíme dva aklimatizační body a jdeme dál. Dny se nám rychle krátí, protože do konečného tábora přicházíme vždy za tmy s nasazenými čelovkami. Je znát, že se nacházíme ve větší výšce, neboť zdejší flóra je oproti nížinám úplně jiná. Všude jsou kameny, porostlé mechy, křoviny, žádné stromy a místy koně, krávy a jaci (jak jsme později zjistili). A začíná pořádná zima.
Do „naší“ vesničky jsme došli pozdě večer a cestou kolem nás něco chrochtalo. Když jsme se pak zeptali naší hostitelky „what is this animal chrochrochro” řekla že to je yak, zdejší zvíře, ze kterého mají maso a sýr. V jiných případech slouží také jako nosič a jeho výkaly se po usušení často používají k zatápění v krbu, neboť dobře hoří a udržují teplo. Pokud čekáte, že si po náročných dnech dáte teplou sprchu, tak si o ní můžete nechat zdát. Ovšem pro náročnější klientelu je k dostání v některých ubytovacích zařízeních za poplatek.
Nicméně my jsme si vystačili s miskou teplé vody a venkovní zahradou, kde na nás místní obyvatelé koukali jako na divochy. Ostatně, kdo by se nepodivil, kdyby viděl, že na sousedovic zahradě probíhá veřejné koupání několika mladých nahých lidí s houbičkou v ruce a miskou na salát. Ale po několika dnech treku jste vděční za všechno, co vám kdo nabídne. Další dny jsme zjistili, že máme asi úpal, protože nás hrozně bolela hlava. Ale jasně, taková maličkost nás zastavit nemůže.
- Den 6.
Probouzíme se do studeného rána. Oblékání a převlékání probíhá ve spacáku za pomoci velké chlupaté deky omotané kolem krku. Vydáváme se na cestu a jdeme krásným, asi tři kilometry dlouhým údolím, které je mírně stoupá. Je to pohled, jako když se díváte na National geographic. Potůčky, kameny, křoviny, koně, panorama před námi a za námi. Dnes nás čeká náročné stoupání (zhruba 800 metrů - v téhle výšce už se hůř dýchá), takže volíme volnější tempo. Děláme si menší zastávku na jídlo a pociťujeme nadmořskou výšku.
Nohy nám těžknou, takže si musíme dělat delší pauzy. Poté, co se ocitáme nahoře, se před námi tyčí pomníky a memoriály lidí, kteří tady zemřeli. Jdeme do další aklimatizační vesničky a pravá himalájská paráda začíná. Obrovská panoramata zasněžených vrcholků hor, všude kolem osmitisícové kopečky a my uprostřed toho všeho. Do vesničky přicházíme kolem třetí odpoledne a jdeme se aklimatizovat. Dál nemá cenu pokračovat, výšková nemoc už nám šlape na paty. Namaste.
- Den 7.
A sakra! Probouzíme se s bolestí hlavy a závratěmi, což jsou příznaky výškové nemoci. Postupně si také uvědomujeme, že už jsme se pár dní pořádně nevyspali. Jdeme na snídani, dáváme si ibuprofen a zkoušíme, jestli to nepřejde. Pro jistotu měříme ještě množství kyslíku v těle. Kyslík je ok, jen se u nás projevuje zvýšený tep.
Dopujeme se dalším ibuprofenem a opět stoupáme do nejvýše položené vesničky Gorak sheep (5 150 m n. m.) Ubytováváme se a sledujeme, jak kluci z vesnice hrají fotbal a volejbal na obrovské pláni. Jsou asi tři odpoledne a jeden ze sherpů nám říká, ať jdeme rovnou do Everest base campu, tedy základního tábora pro výstup na samotný Mount Everest. Moc neotálíme a vyrážíme. Po pár hodinách jsme na místě a mlčky po sobě pokukujeme. Jsme tady, zvládli jsme to!
O Nepálu se toho mluví a píše hodně. A my můžeme jen dodat, že jsme tady našli náš druhý domov, protože domov je tam, kde je srdce.
KAM DÁL: První česká cestovatelka, která podnikla cestu kolem světa. Barbora Markéta Eliášová milovala Japonsko.
