Jiří Vala se narodil osm let po vzniku naší republiky v Popradu jako dítě armádního důstojníka. Vojenská rodina se ale, jak to bývalo, často stěhovala, až se Valovi dostali do hlavního města a tady se Jiří pustil do studia na víceletém gymnáziu. V té době už mu ale bylo také jasné, že miluje divadlo a nehodlá se vzdát svého snu – vystupovat na pověstných prknech, která znamenají svět.
Z gymnázia utekl k divadlu
Svůj dětský sen stát se popelářem už nadobro opustil. Po pěti letech strávených na nižším gymnáziu se definitivně rozhodl – divadlo bude jeho život. Mělo to ale jeden háček: jeho otec, zvyklý na vojenskou disciplínu, jednoznačně zavelel. Jestli se chce jeho syn věnovat herectví, bude muset tohle umění také vystudovat. Jiří svému otci vyhověl. Začal pracovat jako kulisák a herec malých rolí v Divadle pražských předměstí a zanedlouho byl přijat na konzervatoř, kde získal i odbornou přípravu pro svoji budoucí kariéru.
Z divadla do divadla
V průběhu let prošel Jiří Vala hned několika pražskými i mimopražskými divadly, svoje stopy zanechal v tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého na Smíchově, ve Státním divadle v Ostravě a také v nynějším Divadle na Vinohradech, než se přes Divadlo E. F. Buriana dostal až do mekky českých divadelních herců, tedy do zlaté kapličky na břehu Vltavy.
Komunistou až do morku kostí
To už ale bylo v roce 1972. Československý lid po neklidném období roku 1968 a následné „záchraně“ spojeneckými vojsky Varšavské smlouvy budoval světlé komunistické zítřky a Jiří Vala byl doslova ve svém živlu. Téhle ideologii on věřil, takže se neváhal objevovat v divadle a hlavně před kamerou v rolích uvědomělých a odhodlaných komunistických funkcionářů, mužů činu rozhodnutých bojovat až do posledního dechu za správnou věc cesty socialistického člověka. Jedním z nich byl třeba předseda ZV KSČ Andrys v seriálu Okres na severu. Předsedu závodního výboru KSČ Kalinu si zahrál také v seriálu Zákony pohybu. Není divu, že měl cestu k podobným rolím otevřenou.
Veselý a společenský spolupracovník StB
Podle vyprávění jeho kolegů z Národního divadla šlo na jednu stranu o člověka, kterého by každý rád uvítal na jakékoliv oslavě nebo večírku. Společenský, družný, zábavný a ženami neustále obletovaný charismatický muž měl ale podle všeho i druhou stránku své povahy, která souvisela právě s jeho politickými názory a nezdolným přesvědčením. Neměl proto problém s tím, aby mezi řečí také pozorně poslouchal, co se kolem něj děje, a když se mu něco nezdálo dost vhodné nebo angažované, neváhal se s takovým objevem pochlubit před soudruhy z StB. Tak se například dostali do problému jeho herečtí kolegové Václav Postránecký s Petrem Kostkou, kteří prý v roce 1986, poté, co jsme se i u nás obávali následků výbuchu v černobylské jaderné elektrárně, nepřijímali informace s dostatečným pochopením a diskrétně. Naopak měli šířit protisovětské nálady, s čímž se jejich kolega nehodlal jen tak smířit.
Revoluce všechno změnila
I přes jeho oddanost a loajalitu se jeho kariéra už před změnou režimu pomalu chýlila ke konci a Jiří Vala to cítil. Listopadová revoluce v roce 1989 a informace o jeho předchozím chování a hlavně spolupráci se Státní bezpečností pak za vším udělaly definitivní velkou tečku. Jiřímu Valovi bylo tehdy třiašedesát let a jistě věřil, že se ještě nějakou dobu bude objevovat jak v divadle, tak i před kamerou. Proto takový konec zkrátka neunesl. I když měl oporu v rodině a některých přátelích, jako nejjednodušší řešení mu bohužel připadal zhoubný alkohol. Dlouho na sebe nenechaly čekat ani zdravotní neduhy, a tak po problémech s očima a mozkové mrtvici přišla také rakovina. To už bylo i na tak silného, kdysi sebevědomého muže opravdu moc. Zemřel zcela vyčerpán a zničený v roce 2003, jen několik málo dnů před svými sedmasedmdesátými narozeninami.
Zdroje: csfd, wikipedie, Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh (J. Žák)
KAM DÁL: Mrtvice hrozí každému: Varovné signály existují, každý si může udělat test, říká primář Tomek.
