Vězeň Gustáv Husák popisoval komunistické mučení: Nohy mi opuchly, srdce mi vynechávalo

Gustáva Husáka (uprostřed) od jeho komunistických myšlenek neodvedla ani brutalita jeho soudruhů
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   zajímavost

Gustáv Husák byl osmým prezidentem Československa a také osmým generálním tajemníkem Komunistické strany Československa. Byl tak zarytým a přesvědčeným komunistou, že ho v jeho víře nezlomilo ani mučení vlastními soudruhy a hrozba rozsudku smrti. Později, za jeho prezidentské éry, ostatně podobné praktiky pokračovaly dál. Jak se s tím mohl smířit? 

Gustáv Husák byl prezidentem Československé socialistické republiky čtrnáct let – od roku 1975 až do listopadové revoluce v roce 1989. Kromě toho měl i spoustu dalších, tentokrát ryze stranických funkcí. Osmnáct let byl generálním tajemníkem (tedy prvním mužem) Komunistické strany Československa, před tím vedl tuto stranu „jen“ na Slovensku, v letech 1946–1950 byl předsedou Sboru pověřenců, kam se dostal jako předchozí pověřenec pro dopravu a veřejné práce a pověřenec vnitra. Zdá se, že jej museli mít komunisté opravdu hodně rádi. Tedy, jak kteří – a jak kdy. Stejně jako mnozí další naši prezidenti, prošel si i Gustáv Husák pobytem za mřížemi. Kdo ho dal zavřít? Nikdo jiný, než jeho soudruzi…

Na dveře zabušili soudruzi

Bylo to v únoru roku 1951, když na dveře bytu tehdy již politicky aktivního osmatřicátníka Gustáva Husáka zabušila policie a jeho soudruzi jej nechali odvést k výslechu.

Stále ještě poměrně mladý komunista měl s nesvobodou již svoje zkušenosti z války a nyní mělo přijít něco ještě horšího, jen v režii jeho vlastních domnělých přátel. Jak je možné se s něčím takovým vyrovnat?

Buržoazní nacionalista Gustáv Husák

Muž, který byl tělem i duší příznivcem komunistických myšlenek, byl společně s Lacem Novomestským, Vladimírem Klementisem a dalšími obviněn z buržoazního nacionalismu, což tehdy nebyl žádný drobný přešlap, ale skutečný zločin velezrady. Kromě toho mu soudce „přišil“ také vyzvědačství a sabotáž, a to už stačilo na to, aby od soudu odešel s rozsudkem pobytu ve vězení na doživotí, když jen se štěstím utekl oprátce. A to i přesto, že se jako málokdo z tehdy vyslýchaných a souzených ve vykonstruovaných procesech ani v průběhu mučivých výslechů, ani v jakémsi divadelním představení před soudem nepřiznal. 

Těžké prozření

„Zpočátku jsem byl přesvědčen, že v mém případě jde o tragický omyl, který se vysvětlí, o nedorozumění, o pomluvu apod. Vysvětloval jsem stovky hodin fakta do nejdrobnějších detailů, uváděl jsem důkazy lidí, doklady, které mohly mou výpověď potvrdit, abych takto umožnil zjistit skutečný stav věcí, pravdy,“ vzpomínal později prezident Husák na svoje pocity po uvěznění. Brzy ale pochopil, jak moc se mýlil. „Po těžkých zkušenostech jsem však přišel k jasnému poznání, že těmto lidem, těmto orgánům, nejde o zjištění skutečné pravdy, o objasnění faktů. Jde jim výlučně o donucení k přiznání, bez ohledu na skutečnost, na pravdu. Jde výlučně o politické a fyzické odkráglování člověka. Jak mi to tisíckrát opakovali: 'Odtud pro vás vede jediná cesta k soudu a do vězení. Anebo, nebudete-li rozumný – na šibenici!' Když se nepřiznáš, šibenice, když se přiznáš, vězení. Ale život si zachráníš.“

Přiznával a odvolával

Nelidské podmínky, mučení zimou i horkem, odpírání spánku a jakéhokoliv odpočinku, bití i psychický nátlak. Nekonečné měsíce násilí, které tento muž, stále přesvědčený komunista, dokázal přežít. Jak sám uvedl, několikrát se pod nátlakem a ve chvílích největšího vysílení přiznal k věcem, které se nikdy nestaly. Pak nabral dech, všechno odvolal a mučení nastalo nanovo. „Tři referenti se střídali ve dne v noci, v urážení, v ponižování, v bití, ve vyhrožování a v celém promyšleném systému mučení. Strana tě sem dala, strana už o tobě rozhodla, přiznej se! Přiznej! Chyba, nedostatek, úchylka, velezrada a sabotáž! To je rozkaz strany. Za každou cenu se přiznat a podepsat!…“ Viděl a vlastní zkušenosti znal praktiky u komunistických výslechů. Jak je tedy možné, že i po svém propuštění z vězení zůstal právě téhle straně věrný a od jejích představ neustoupil až do své smrti? 

Z vězení výš a výš

Z vězení se dostal díky amnestii Antonína Novotného v roce 1960. Po dalších třech letech se dočkal také rehabilitace a mohl se pustit do další stranické práce a kariérního růstu. V roce 1968 se postavil na stranu reformistů, což mu již na jaře přineslo křeslo místopředsedy vlády. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 to šlo ještě rychleji. Brežněvovi se nezdolný komunista zamlouval a to mu otevřelo dveře ještě výš. Týden po příjezdu našich zahraničních „přátel“ se stal prvním tajemníkem Komunistické strany Slovenska a o pár měsíců později už měl na povel celou KSČ. V roce 1971 se stal dokonce generálním tajemníkem.

Prezidentem až do listopadu 1989

Jen další čtyři roky pak potřeboval na to, aby svoje soudruhy i sovětské vůdce přesvědčil o tom, že je to právě on, dřívější komunistický vězeň, který je tím nejlepším kandidátem na samotného prezidenta republiky. Té republiky, kterou na cestě budování socialismu vedl až do listopadové revoluce, kdy ji celkem bez odporu předal nově vznikající vládě Mariana Čalfy a brzy poté také prezidenta Václava Havla. 

Politické procesy pokračovaly i za Husáka

A jak se stavěl bývalý komunistický vězeň k těmto praktikám po svém zvolení do funkce prezidenta? Zpočátku se snažil o zmírnění postihů, dokonce udělil několik milostí a usiloval o snížení počtu politických procesů. Brzy mu ale vysvětlili, že jde o politiku, o boj dobra se zlem (tedy komunistů s jejich odpůrci) a že na jeho volnější názory soudruzi nehodlají přistoupit. Vzdal to. Podle všeho ale mimo jiné i jeho zásluhou alespoň nepadaly po srpnové okupaci v roce 1968 tresty smrti. 

Gustáv Husák zemřel pouhé dva roky a jediný den po 17. listopadu 1989. 

Zdroj: totalita, wikipedie, Český rozhlas

KAM DÁL: Che Guevara v Československu: Nejhorší období života, Prahu přirovnal k Titaniku.