Zákaz umírání! Kdo by na takovém místě nechtěl žít?
16.08.2020 | Zdeňka Nezbedová

Na některých místech je zakázáno umírat

Zdá se vám, že jsou ve vašem městě moc přísná pravidla třeba pro venčení psů nebo vyhazování odpadků? To je docela dobře možné, ale jedno je jisté - nikdo nezakázal umírání. I když právě smrt rozhodně není nic, co bychom si přáli, je to součást života, kterou nelze ovlivnit. To si ale nemyslí na některých místech na světě, kde se rozhodli, že jednoduše vydají vyhlášku, která všechno vyřeší. Kde se nesmí nebo nesmělo umírat?

Pokud bychom si mysleli, že tento nápad mohli dostat lidi v domorodém kmeni hluboko v pralese, velmi bychom se mýlili. Jde o pravidla, která zavedli v některých evropských městech a oblastech. Jedním z míst, kde je smrt proti pravidlům a ani dnes se tady běžně neumírá, je třeba městečko Longyerbyen na Špicberkách, tedy na norském území. Tady pro jistotu dokonce ani nikoho z místních nepohřbí, i kdyby se přes veškeré zvyklosti “rozhodl” zemřít právě doma. Nic takového - umírající lidé jsou odvezeni na svoje poslední chvíle na pevninu a ti, kteří nedodrželi nařízení a naposledy vydechli právě v Longyerbyenu, čeká stejná cesta po smrti. Má to ale svoje důvody, které jsou mnohem logičtější, než na první pohled takové nařízení vypadá. V Longyerbyenu totiž půda nikdy nerozmrzá, a tak by se kromě složitého kopání hrobů také jen velmi těžko rozkládala těla zesnulých, což by mohlo hrozit vznikem a šířením onemocnění. Místní tedy měli k takovému rozhodnutí opravdu dobrý důvod.

Jsou místa, kde hřbitovy jednoduše nenajdete

Zachránit město

Jiný důvod k zákazu umírání a dokonce i onemocnění mají v italské Sellie. Jde o snahu zabránit zániku městečka, které už léta marně bojuje s vylidňováním. Proto bylo vydáno nařízení, že se o sebe lidé mají náležitě starat, docházet na pravidelné lékařské kontroly a žít zdravě. Ti, kteří taková nařízení nedodržují, se musí smířit například s vyššími daněmi, což už snad mnohé z nich přiměje k péči o vlastní zdraví. Ostatně Sellia není jediným městem, kde starostové takové pravidlo zavedli. Stejně se zachovali například ve městě Falciano del Massico nebo ve francouzském Sarpourenx i jinde.