Psychické problémy mají lidé odjakživa. Mění se jen míra informovanosti těch, kteří by měli nemocným pomáhat. O duševních nemocech přitom mluví už staří Egypťané, starořecká mytologie nebo Starý i Nový zákon. A nejhůře se tehdy chovali k ženám.
Odvážná novinářka v utajení
V roce 1887 začala novinářka Nellie Bly, vlastním jménem Elizabeth Jane Cochran, pracovat v New York World pro Josepha Pulitzera. Šlo o vůbec první plátek, který začal psát o senzacích a hledal šokující témata. Nellie se v utajení nechala zavřít do blázince, aby zjistila, jak to tam opravdu chodí, co se skrývá za zavřenými dveřmi. Chtěla prověřit brutální zacházení s těmi, kteří potřebovali pomoc.
Byla shledána dementní a prožila 10 dní hrůzy. V novinách pak popsala, jaké podmínky v léčebnách panují. Prvně ale měla vůbec problém dostat se ven. Sama nebyla schopná přesvědčit lékaře o své příčetnosti a museli jí pomoci přátelé. Blázinec pak popsala jako past na krysy, ale přispěla tím ke zlepšení situace a nápravě mnoha skutečností.
Jen samotky, kde nemocní dožívali
Je známo, že v severní Africe, Americe i jižní Evropě se našly lebky, které prošly trepanací. Jde o chirurgický zákrok, který spočívá v proražení lebky a vytvoření otvoru v ní. Někteří historici se dnes domnívají, že právě tímto způsobem mohly být léčeny některé duševní poruchy. Z toho můžeme usoudit, že již dávno lidé věděli, že je třeba se v tomto případě zaměřit na hlavu. Ačkoliv jinak, než to dělávali.
Jedním z prvních středověkých měst, které mělo blázince, je Bagdád. Azyly pro duševně choré měli také v Londýně a Gentu, jednalo se však spíš o temné samotky, kde nemocní dožívali. O pomoci jako takové nemůže být řeč.
Blázinec v Praze, kde pacienty týrali
V 17. a 18. století do rozvoje psychiatrie významně zasáhl Friedrich Hoffmann, který pohlížel na tělo jako na hodinový strojek. Domníval se, že všechny tělesné funkce jsou vzájemně propojeny. Král Josef II. poté počet sociálních a zdravotnických zařízení významně rozšířil, objevily se chudobince, porodnice i psychiatrické léčebny. V 1790 byl také otevřen blázinec ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Pacienti zde ale byli často týráni a vystavováni nelidskému zacházení, k dispozici měli sotva postel a nočník.
Nebylo výjimkou, že ještě v 18. století byli pacienti v těchto zařízeních svázaní v místnostech bez topení nebo větrání. Budovy připomínaly vězení. Okna byla zamřížovaná, pozemky oplocené. Pokud vám v té době diagnostikovali na základě dostupných možností duševní poruchu, byli jste automaticky nesamostatný jedinec, který vyžaduje ochranu a dohled. To však znamenalo, že chránili ostatní před vámi.
Mučení nebralo konce
Pravdou zůstává, že až do první poloviny 20. století bylo za nepříčetného možné označit prakticky kohokoliv, a kdo nebyl duševně nemocný, ten se jím v léčebně stal. Praktiky, které se používaly k vyléčení, hraničily často s mučením.
Výjimkou nebyla káď s ledovou vodou, kam se pacient zavřel na několik hodin či dnů, často přikrytá, aby nemohl utéct. Po vynoření se mu ještě podávala silná projímadla. Používala se také známá točící židle, protože se věřilo, že vyplavováním toxinů z těla odchází i duševní onemocnění. Když se pacient na konstrukci, kde byla zavěšena židle, roztočil, po chvíli začal zvracet, což bylo žádoucí – odcházely podle tehdejšího předpokladu zmíněné toxiny. Opakem bylo uklidňující křeslo, na kterém zase pacient seděl nehybně celé hodiny, klidně i dny, aby zklidnění krevního oběhu napomohlo uzdravení. Dvě naprosto protichůdné metody, které neměly hlavu ani patu.
Nejtěžší to mívaly ženy. Věřilo se, že premenstruační syndrom, poporodní deprese a další způsobují vaječníky. Žena tak byla dlouho vnímána nejen jako méněcenná bytost, ale jako jedinec, který je k duševním onemocněním náchylnější. Rodiny tak dívky často do blázinců odkládaly i preventivně.
Zdroj: Epocha, dotyk.cz, wikipedia.org
KAM DÁL: Homosexuálové bojují o svá práva už celá staletí, dříve byli krutě mučeni.
