Dnes je vesnice Karauzyak v západním Uzbekistánu prašná a nehostinná. Je těžké uvěřit, že místo obklopené krajinou suchých křovinatých trav a půdou pokrytou solí bylo kdysi na březích překypujících vegetací a životem. Za posledních 50 let Aralské jezero téměř úplně vyschlo, což je některými odborníky považováno za „nejhorší ekologickou katastrofu na světě“.
Nyní je těžké v Karauzyaku pěstovat prakticky cokoli – kromě lebedy. Na pozemku o rozloze 3,5 hektaru nedaleko vesnice pěstuje tým japonských vědců tuto slanomilnou rostlinu, aby zjistili, zda může být životaschopnou plodinou pro zemědělce v regionu.
Lebeda jako „zázračná“ rostlina
Krmili jí krávy na nedaleké farmě a přišli na to, že pomáhá zadržovat vzácnou vlhkost v žíznivé půdě a lze ji pěstovat bez použití rozsáhlých hnojiv. Kristina Toderich, expertka na halofilní rostliny z Tottori University v Japonsku, vysvětlila, proč je tato rostlina pro odborníky tak vzrušující. „Nepotřebuje vodu. Nic nepotřebuje.“
Toderich patří mezi hlavní výzkumníky v projektu, který využívá bývalé mořské dno a nedalekou říční deltu jako živou laboratoř. Je součástí větší japonské zahraniční pomoci a iniciativy vědecké spolupráce s názvem SATREPS. Ve spolupráci s uzbeckou hydrometeorologickou službou UZGIP shromažďují výzkumníci klimatická data a satelitní snímky v reálném čase, aby lépe porozuměli podmínkám v oblasti Aralského jezera: kolik vody zbývá, jak rychle mizí a jaké plodiny se tam pěstují.
Řešení pro další části světa
Na základě výsledků výzkumníci navrhují model pro udržitelné zemědělství v regionu a doporučují, aby zemědělci přijali nové metody zavlažování a pěstovali plodiny, které jsou odolnější vůči soli a suchu. Jejich konečným cílem je revitalizace regionu, který byl zdevastován intenzivním zemědělstvím.
Tyto změny životního prostředí nejsou specifické pouze pro Aralské jezero. Úmluva OSN o boji proti dezertifikaci varovala, že oblast země o velikosti střední Asie se od roku 2015 zhoršila v důsledku sucha, zasolování a nadměrného využívání. Tím, že vědci zjistí, co může růst v Aralském jezeře, by SATREPS mohl poskytnout řešení pro další části světa, které čelí podobným problémům – od povodí Čadského jezera v západní Africe po Velké Solné jezero v americkém Utahu.
Proč Aralské jezero vyschlo?
V 60. letech 20. století sovětští představitelé odklonili řeky tekoucí do Aralského jezera, aby na nedalekých polích produkovali bavlnu. Proto se velké jezero začalo vypařovat, hladina vody prudce klesla a ustupující voda za sebou zanechávala stále slanější půdu, kde běžné plodiny nemohly růst. Dnes pokračuje pěstování bavlny ve vyprahlém regionu, kde téměř neprší.
Není však jasné, zda uzbecká vláda přijme doporučení týmu SATREPS, byť prezident Shavkat Mirziyoyev slíbil, že uvolní zkostnatělou politiku svého předchůdce Islama Karimova ze sovětské éry, a ukončil požadavek, aby všichni uzbečtí občané na příkaz sbírali bavlnu.
Záchrana? To už asi ne
Kvůli změně klimatu jsou adaptace půdy ještě naléhavější. Průměrné teploty v Aralské pánvi se neustále zvyšují. A samotné zmenšování Aralského jezera ovlivnilo klima – jak voda zmizela, vzduch se stal sušším a ztratil chladicí účinek, čímž se vytvořila zpětná vazba, která měla za následek teplejší a sušší počasí. Písečné bouře nyní šíří prach a toxické těžké kovy do okolních vesnic, zatímco ustupující voda způsobila hromadění solí v půdě.
Vědci však varují před myšlenkou, že Aralské jezero může být někdy „zachráněno“ nebo vráceno do původního stavu. Místo toho se zaměřují na nové formy zemědělství a průmyslová odvětví, která mohou místním komunitám pomoci přizpůsobit se změnám, které nastaly, i těm, které teprve přijdou.
Zdroje: nationalgeographic.com, sciencedirect.com, invest.gov.uz, britannica.com
KAM DÁL: Některé z největších světových pokladů se mohou skrývat v Česku. Stačí jen správně hledat.
