Ve filmu se tyto okamžiky většinou vyobrazují tak, že se vám před očima promítne ve vteřině celý život. Moment smrti je tak ztvárněn jako nostalgická rekapitulace těch nejdůležitějších momentů, skrze které se s vámi život v posledních vteřinách loučí.
Zda se umělecké ztvárnění procesu umírání podobá realitě, mohou tušit opravdu jen ti, kteří prožili stav, kterému se obecně říká klinická smrt. Jaké jsou tedy vzpomínky pamětníků, kteří se podívali za oponu, kde už život definitivně vyhasíná?
Polomrtvý geolog
Jeden z prvních, kdo se pustil do hlubší studie zážitků a dojmů z klinické smrti, byl švýcarský geolog Albert Heim. Sám totiž po téměř tragickém pádu v Alpách zažil až mystický zážitek. Po přežití se tak do konce života věnoval sbírce dojmů těch, kteří měli podobnou zkušenost, kdy jejich tělo a vědomí okusilo pocit smrti, ale bylo jim umožněno se vrátit mezi živé.
Vyzpovídal tak řadu postřelených vojáků, rybářů, kteří málem utonuli, a díky svému osobnímu zážitku hlavně velké množství horolezců, pokrývačů a jiných osob, které spadly z výšky. Z Heimovy práce vyplývá, že se dojmy v 95 % případů velmi podobají.
Skoro všichni dotázaní se shodli, že pocit na hranici života a smrti je charakteristický tím, že v něm neexistuje skoro žádná bolest a zoufalství, smutek či hysterie. Zvláštnímu pocitu smíření však předchází uvědomění si blížící se smrti, které se – pokud možno – bráníme kvůli pudu sebezáchovy. Úzkost a paniku však velmi brzy střídá uklidnění a rezignace.
Heimova studie je tak pravděpodobně jedním z hlavních inspiračních materiálů pro ono zmíněné filmové zpracování smrti. Dotázaní se totiž shodují, že poslední vteřiny před smrtí jsou mimo vlastní tělo, ale zůstávají stále živým aktivním pozorovatelem. Často se dostaví ona rekapitulace života, která je plná silných emočních zážitků.
Příběhy ze smrti
Existuje také mnoho těch, kteří v rámci klinické smrti prožili posmrtné vize. Když se jedné Američance minulý rok zastavilo srdce na dlouhých 26 minut, upadla do klinické smrti. Její osud však končí šťastně, ačkoliv poněkud mrazivě.
Ihned po probuzení si vyžádala gestem tužku a papír, kam krkolomným písmem napsala „It’s real.” Později se svěřila, že celou dobu, kdy byla v podstatě po smrti, se procházela mezi jasně a hravě zářícími barvami a měla pocit, že je v samotném nebi.
Za dalším podobným zážitkem nemusíme chodit daleko. Když bylo Tomášovi 42 let, klinicky zemřel na dlouhých 70 minut. Vzpomíná, že během těchto minut viděl všudypřítomnou bílou barvu a komunikoval s mrtvými. Vše je však zastřené v mlhavých konturách.
Co je na tom pravdy?
O tom, zda jsou podobné zážitky lidí, kteří mají zkušenost s pobytem na onom světě, reálnou zkušeností s umíráním, či se jedná o chemické reakce v mozku, dodnes debatují vědci po celém světě. Největším zastáncem toho, že zmíněné zážitky jsou opravdu zachycením procesu umírání, je psychiatr Raymond Moody. Ten se tomuto fenoménu věnuje celou svoji kariéru a nejhlouběji vše shrnul v knize Život po životě.
Neochvějnou pravdu však nalezneme až na vlastní kůži, jen se s ní velmi pravděpodobně nikdy nikomu mezi živými nesvěříme.
Zdroj: redakce, lifeafterlife.com, nih.gov, thelancet.com, science.org, neorology.com
KAM DÁL: Klinická smrt jako důvod k propuštění z vězení. Odsouzený vrah měl nakonec smůlu.
