Světy, kde místo lidí ovládli planetu delfíni, kde Hitler vyhrál válku nebo třeba kde neznají křesťanství, mohou opravdu existovat. Některé z vašich alternativních já v nich žije možná jako slavná filmová hvězda, kterou jste vždy toužili se stát.
Anebo se život vašeho druhého já velice podobá tomu vašemu pouze s tím rozdílem, že se vydalo životními cestami, o nichž jste někdy vážně uvažovali, ale z nějakého důvodu jste se rozhodli jinak. Ba dokonce je možné, že některý z vašich dvojníků se právě zabývá něčím ještě užitečnějším, než je čtení tohoto článku.
Co si myslí vědci. Možná tajně
Dříve než se začnete zajímat, co za matroš si to v redakci dáváme, musíme vás ujistit, že představa mnoha světů neboli mnohovesmíru (multivesmíru) opravdu vychází z vědeckých teorií bez ohledu na to, jak bizarně může navenek působit. Ostatně, již britský fyzik Paul Davies se vyjádřil, že dnes je „pro nevědce takřka nemožné, aby rozlišil mezi legitimní podivností a naprostou šíleností“. Mezi předními fyziky má mnohovesmír překvapivě mnoho zastánců.
Jak se dočtete v populárně odborné literatuře, David Raub zjišťoval mezi 72 vůdčími kosmology a kvantovými specialisty, co si myslí o „interpretaci mnoha světů“ (MWI). Průzkum odhalil, že s tvrzením „Ano, myslím, že MWI je pravdivá.“ se ztotožnilo 58 % oslovených fyziků a jednoznačně jej odmítlo pouze 18 % dotázaných. Tyto výsledky odpovídají jiným průzkumům. K teorii mnohovesmíru se přihlásili mimo jiné Richard Feynman, Stephen Hawking nebo nositel Nobelovy ceny Murray Gell-Mann.
A když už jsem zmínil to hulení, je třeba dodat, že i to teorii mnohovesmíru nepřímo potvrzuje. Mnozí uživatelé silných halucinogenů totiž dosvědčují, že ve stavu rozšířeného vědomí opravdu spatřili různé alternativní a neznámé světy.
Experimentátoři by si vylámali zuby
Koncepce mnohovesmíru se objevuje především v různých fyzikálních a kosmologických teoriích. Moderní fyzici si představují, že „to, čemu říkáme vesmír, je fakticky jen drobná část daleko rozsáhlejší arény, jeden z nesčetně mnoha vesmírných ostrůvků rozprášených po velkolepém kosmologickém souostroví…“, jak se dočteme ve známé knize B. Greena. Podle něj se můžeme oprávněně domnívat, že v různých vesmírech budou platit odlišné přírodní zákony a „že se fyzika mění od vesmíru k vesmíru“.
To však s sebou přináší jednu komplikaci: Realitu těchto světů nelze změřit – naše měřicí přístroje by si na odlišných fyzikálních zákonech vylámaly zuby. Těžko také zjistíme, jak často a za jakých podmínek nové světy vznikají a kolik jich vlastně je. Kosmolog Max Tegmark odhaduje, že úplných vesmírů by mělo být celkem deset na desátou a to celé na stoosmnáctou. A to je opravdu hodně.
Proč fyzici milují nespočet vesmírů?
Mnohovesmír vědcům do jejich rovnic sedí jako cosi na hrnec. Francouzský fyzik Aurélien Barrau to vyjádřil takto: „Mnohovesmír není hypotéza vytvořená k tomu, aby zodpověděla specifickou otázku. Je jednoduše výsledkem teorie, která byla obvykle vytvořena k jinému účelu… V mnoha případech to dokonce vypadá, že existence mnoha světů se více blíží Occamově břitvě (principu logické úspornosti) než ad hoc domněnky, kterou by bylo nutno doplnit modely, aby se zabránilo existenci jiných vesmírů.“
Dále tato teorie řeší problém pravděpodobnosti. Jak je možné, že ačkoliv existuje více pravděpodobností, že se něco stane, vždy se dočkáme jenom jednoho možného výsledku? Pokud si představíme kostku se šesti hranami, které odpovídají šesti pozorovatelným veličinám kvantové mechaniky, pak všech šest možných způsobů, kterými kostka může padnout, odpovídá šesti různým vesmírům. Podle interpretace mnoha světů tyto nezrealizované pravděpodobnosti nezkolabují, nýbrž se každý z možných výsledků pozorování v plné míře realizuje – v odlišném vesmíru.
Podobně vyznívá i jeden z výkladů kvantové teorie, kterým je interpretace mnoha světů Hugha Everetta. „Pro Everetta nejsou všechny ostatní světy pouhými možnostmi, které nebyly uskutečněny, protože podlehly v ‚boji o viditelnou skutečnost‘ – vidí tyto jiné světy stejně reálné jako svět, ve kterém žijeme – jsou mnohonásobnými světy. Pak ale z toho vyplývá, že už nežijeme v jednom zvláštním světě tohoto hyperprostoru, pak je sám tento hyperprostor naší vlastí…,“ píše Greene.
Mnohovesmír dokáže vyřešit i známý „dědečkův paradox“. Co by se stalo, kdybych přicestoval do minulosti a zabil svého dědečka? Pak bych se přece nemohl narodit, a tudíž ani dědečka zabít! Podle mnohovesmírné teorie mohl, svět by se pak ale rozštěpil na dva a v jednom z nich bych se sám nenarodil.
Kde věda mlčí, promlouvá ezoterika
Bez přímých důkazů jsou naše představy o alternativních realitách, dvojnících a podobných věcech odkázány na sci-fi nebo ezoterickou literaturu. Pro zajímavost tedy uvedu pár informací z jedné skvělé knihy o channelingu. Channelované vyšší duchovní bytosti v podstatě tvrdí, že smyslem multivesmírného designu je, aby umožňoval bytostem, které v něm žijí, se v co nejširší míře rozvíjet a naplňovat tak svůj potenciál.
V jiných systémech reality žijí naše pravděpodobná já, která realizují ty pravděpodobné verze našeho jednání, které jsme si v našem systému sice nezvolili, ale při svém rozhodování do nich přece jen vložili určitou energii. Jestliže jsem například v mládí vážně uvažoval, že půjdu studovat strojařinu, ale nakonec jsem si zvolil jiný obor, původní záměr se neztratil, nýbrž začal se realizovat v alternativním světě, který jsem pro něj bezděky vytvořil.
V něm se možná stanu strojním inženýrem. Do alternativních světů přecházíme volně, aniž bychom si to uvědomovali. Za určitých okolností můžeme do nich i nahlédnout, setkat se se svými dvojníky a pocítit ozvěnu jejich jednání. Mezi různými paralelními já, z nichž každé si o sobě myslí, že je tím „jediným pravým já“, dochází k neustálé komunikaci ve snech a na telepatické úrovni, při které sdílejí své zkušenosti a vzájemně se obohacují.
Přeju vám hezký pravděpodobný den a doufám, že až se zítra ráno probudíte do některého z alternativních světů, tak nám v něm i nadále zachováte svou čtenářskou přízeň.
Zdroj: autorský článek
KAM DÁL: Mám plány na paprsek smrti, tvrdil před smrtí zmatený Nikola Tesla. Konec jeho života byl hodně smutný.
