Rakousko-Uhersko odpočítávalo poslední dny svojí existence, když českoslovenští legionáři „založili“ naši vlastní válečnou flotilu. Jak se jim to podařilo a jak je možné, že s provizorním loďstvem dokonce svedli vítěznou bitvu? Nešlo sice o bitvu vysloveně námořní, ale jen takovou skromnější – jezerní, ale i tak šlo o velký, a hlavně nečekaný úspěch.
Za císaře pána, za republiku, nebo za Rusko?
Českoslovenští legionáři v době první světové války, tehdy se jí říkalo Velká válka, protože nikdo nepředpokládal, že by se měla číslovat, jelikož přijde ještě další, bojovali na mnoha frontách, mimo jiné i v Rusku. Tenkrát samozřejmě původně ještě bojovali za císaře pána, což jim dalo možnost účastnit se také námořních bitev, protože Rakousko-Uhersko mělo svoji flotilu. Pak ale začaly vznikat tak zvané jednotky dobrovolnického zahraničního vojenského odboje Čechů a Slováků, kterým dnes říkáme legie. A právě členové této československé legie v Rusku svedli v době tamní občanské války zajímavou bitvu, kterou můžeme s trochou nadsázky označit za bitvu námořní, ačkoliv se technicky odehrála na jezeře Bajkal.
Tři parníky a kradené vlečné čluny
Jak se to tehdy všechno odehrálo? Bylo léto roku 1918 a naši legionáři se pomalu chystali k návratu domů, když byli povoláni, aby pomohli Rusům vymanit se z nových pořádků rozpínajícího se Sovětského svazu a diktátu bolševiků. Ocitli se tehdy až na Sibiři u jezera Bajkal, kde se odehrály velmi tuhé boje, během nichž se našim zkušeným vojákům podařilo zlikvidovat bolševický parník. Námořní oddíl našich legií měl k dispozici pouhé tři lodě, parníky Sibirjak, Burjat a Feodosia. Rozhodně nešlo o žádná vybavená bojová plavidla, parníky se hodily spíše jako nákladní lodě. Pak už také disponovali několika dalšími čluny, které se jim podařilo v přístavu Listvjanka ukrást, tedy spíš – lépe řečeno – ukořistit bolševikům. Tak primitivní podmínky ale našim vojákům pod vedením plukovníka Radola Gajdy nijak zvlášť nevadily. Rozhodli se Bajkalské jezero, jež bylo tehdy ještě pod vládou bolševiků, dobít i s tak malou flotilou. A podařilo se jim to, i když měli na lodích jen čtyři houfnice.
Bolševiky zmátly jejich vlastní čluny
Legionáři se v polovině srpna vydali na jezero, aby se o den později přiblížili k přístavu Mysová. Měli to přece jen trochu zjednodušené tím, že připlouvali částečně na lodích, které tamní bolševici stále ještě považovali za svoje vlastní, protože se k nim zpráva o jejich ukořistění protivníkovou armádou nedostala. To, jaký problém se k nim blíží, tudíž zjistili až ve chvíli, kdy byli českoslovenští legionáři schopni pálit z těch několika houfnic na ledoborec Bajkal a další lodě kotvící v přístavu – stejně jako na samotné pobřežní město. Příslušníci tehdy zcela nové Rudé armády byli natolik překvapeni a snad i vyděšeni rychlým sledem nečekaných událostí, že se nezmohli na větší odbor. Netrvalo dlouho a naše plovoucí dělostřelectvo potopilo ledoborec a zlikvidovalo značnou část Mysové.
Zpátky do přístavu
Mise byla splněna a naši se mohli vydat zpět do přístavu, odkud před několika hodinami vypluli. Cestou ještě sice potkali další ledoborec, ale ten se rozhodl neriskovat střet s děsivým československým válečným loďstvem a raději jim plul z cesty. Několik dní na to byl ale také v rukou našich legionářů, kteří tak měli jezero pod kontrolou a transsibiřská magistrála byla zase o něco bezpečnější a československá válečná flotila mohla zase zaniknout.
Svět plný paradoxů
Co je na tom všem dnes snad nejzajímavější? Z celého příběhu plyne zajímavý výsledek. Československo, ačkoli čistě středoevropská země, mělo v minulosti nejen civilní, ale dokonce i válečnou flotilu – a to vlastně navíc ještě několik dní před svým vznikem. V případě té válečné šlo dokonce o nejúspěšnější vojenské loďstvo na světě. Vždyť zvítězilo ve všech bitvách, které svedlo. Nebudeme si přitom tuhle radost kazit zbytečným poukazováním na skutečnost, že byla jedna jediná…
Zdroj: wikipedie, echo24, english.radio
KAM DÁL: Slavný reportér píše o pádu Sovětského svazu i o strašlivých gulazích, v nichž trpěly tisíce lidí.
