Služba vlasti za komunistů očima pamětníka: Ožralý velitel a buzerace mezi důstojníky

Vzorem československého vojáka byl sovětský hrdina plazící se mrazem a likvidující imperialistické nepřátele
Zobrazit fotogalerii (3)
  |   zajímavost

Vojenská služba v Československé lidové armádě byla pro mnoho mladých mužů utrpením. Další si ji užívali, jiní dělali všechno pro to, aby byli „nenápadní“ a pokud možno přežili bez úhony. Téměř každému však něco dala – řadu historek, které se z dnešního pohledu mohou jevit jako naprosto neuvěřitelné. Se svým pohledem na dva roky v „zeleném“ se s námi podělil pan Jaroslav Lukeš, ročník 1943.

Nástup na socialistickou vojnu si pan Jaroslav Lukeš o dva roky odložil z důvodu neúspěšného studia. Povolávací rozkaz zněl jasně – Hranice na Moravě VÚ 6310. „Jela nás tam z Brna fůra, celý vlak. Zajímavé bylo, že po příjezdu na nádraží dorazil i druhý vlak ze Slovenska. Takže do jednoho ročníku narukovala polovina Brňáků a polovina Slováků,“ usmíval se při vzpomínce na první dojmy.

Následoval přijímač a rozdělení do čet, kterým se říkalo baterie. „V horních kasárnách v Hranicích sídlili oficiálně dělostřelci. Útvar se skládal z baterie technické, dopravní a velitelské. Byl jsem zařazen do spojovací čety k radiodálnopisu.“

Buzerace hlavně mezi důstojníky

Zaměstnáním byl výcvik morseovky a psaní na stroji. „Mezi vrcholné výkony patřilo přepsat morseovku ze sluchátek do stroje. Což nebylo tak těžké zvládnout a za čas se z nás stala skupinka tarokářů, scházejících se ve výstrojním skladu s předstíraným spěchem po buzeráku. Každého, kdo nespěchal, čekalo nepříjemné vysvětlování proč,“ vzpomínal pan Lukeš.

Spojaři tahali cívky s telefonním kabelem, radisté měli své stanice v kačenách (Tatra 805). „A my ve skříňových vétřieskách. Bolavým místem byl dálnopis Dalibor ze zbrojovky Brno, nesnášel totiž otřesy způsobené jízdou. Samozřejmě že jako bažanty nás honili dělat rajóny, ale buzeraci si vybavuji hlavně mezi důstojníky shora dolů. Spojovací náčelník major Kozák neměl žádné vzdělání a s oblibou buzeroval našeho velitele čety nadporučíka, který měl maturitu. Hlavně když měl v něčem pravdu.“

Pan Lukeš vzpomínal, že v kasárnách neustále pracovali vojáci silničního praporu, tzv. pétépáci, na rozšiřování prostor pro garážování vozidel, právě tam byla veškerá vojenská technika. „Náš první bojový poplach dopadl katastrofálně. Hlavně mezi řidiči prvního ročníku, když nenechali dostatečně natlakovat nádrže vzduchových brzd a nabourali do tělocvičny naproti garážím.“

Rvačka se šoférem

Na závěr prvního ročníku absolvoval pan Lukeš poddůstojnickou školu a druhým rokem ho určili za velitele vozu. „Jako šoféra jsem měl kluka z jižní Moravy, vážil šedesát kilo a v civilu dělal řeckořímský zápas. U linkařů byl jeden stokilový Slovák, Juraj Mačica, chytili ho u milenky v Ostravě a za nedovolené opuštění útvaru dostal od prokurátora tři měsíce v Sabinově. Tam byl trestný vojenský útvar, kde delikventy honili od rána do večera. Když se vrátil, měl asi o dvacet kilo méně. To ale brzo dohnal a stal se nedůtklivým, hned se chtěl prát. Jednou se dostal do sporu s mým šoférem. Ten mu to vymlouval, říkal, že mu nechce ublížit. Přesto se strhla rvačka, při které Mačica lítal vzduchem jako hadrová panenka. Nakonec si podali ruce, proti bývalému zápasníkovi neměl šanci.“

Poplach dopadl katastrofálně

Každá baterie měla svůj klubový koutek s televizí a barpultem, kde si každý ve svém volnu mohl koupit lahváče. „Nikdy tam nebylo plno, vojáci moc peněz neměli. Důstojníci tam nechodili vůbec, ti si mohli pivo fasovat v proviantním skladu. Vím to od kamaráda, který tam byl zaměstnán jako písař. Náš velitel baterie byl skoro denně pod parou,“ vysvětloval pan Lukeš. Zajímavý byl z jeho pohledu i odchod mazáků do civilu, kdy se ztrácely části výstroje, hlavně košile a plynové masky.

Jednou nastala situace přímo komická. „Velitelství útvaru se rozhodlo procvičit nás při poplachu, vyhlásilo jej za noc třikrát, při třetím už se nikomu nechtělo nastoupit na buzerák. Ale co čert nechtěl, přišel čtvrtý poplach, tentokrát z vyšších míst. Lampasáci chodili po cimrách a prosili, abychom šli, že je to shora. Bylo to i s výjezdem na Libavou, dopadlo to katastrofálně.“

Příjemné vzpomínky má pan Lukeš na povinné střelby. Měl totiž velké štěstí. „U radistů byl jeden železničář ze Senice, výborný střelec ze samopalu. Jezdili jsme na střelnici do Drahotuší. A tam on potrefoval všechny naše terče, takže jsme měli vynikající hodnocení.“

Máte také vzpomínky na službu v armádě? Napište nám na mail martin.chalupa@ctidoma.cz, váš příběh rádi zveřejníme. Pokud připojíte fotky, taktéž je k článku rádi přidáme.

Zdroj: autorský článek

KAM DÁL: Sežere vás pes, když zemřete? Tady jsou nepříjemná fakta.